Spřízněni volbou

Je to už více jak 48 hodin co máme vítěze prvních všeobecných prezidentských voleb. Jak on sám sebejistě poučil v jednom z prvních rozhovorů pro ČT moderátora Jakuba Železného, dle ústavy ještě ne prezidenta, ale jen a pouze obyčejného a prostého vítěze voleb. Ponechme stranou, byl-li tento bonbot ze strany Miloše Zemana projevem skromnosti či arogance. On je tím vítěžem, jasným a nezpochybniteným a zákonitě postupem času se stane i tím prezidentem. Jím pronesená přísaha od sdce a k tomu brilantně česky, nebude jeho egu pro naplnění ústavy činit sebemenší problém.

S narůstajícím časem od vyhlášení výsledků rovněž budou postupně vychládat všechny hlavy. Na straně poražených frustrované z reálného názoru 54% voličů, na straně druhé vítězové pomalu a jistě schovávají růžové brýle do pouzder všedodenní politické reality české kotliny a začínají zkoumat jakže to vlastně těch 10 dolních milionů žije. Pro Šloufa spol. to bude možná zajímavé zjištění.

Je třeba ohlédnout se zpět a zhodnotit jakáže to ta první svobodná a přímá volba byla, co přinesla voličům a co přinesla jednotlivým hráčům na politickém kolbišti. Ukázalo se jednoznačně, že tato změna ústavy byla správná. Problémy s prováděcí praxí a technickou stránku této změny bude ještě nutno doladit, ale to je opravdu jen drobný detail. Volby prokázaly, že veřejnost o správu věcí svých má stále ještě přiměřený zájem, jak ukázalo již první volební kolo.  V kole druhém to nebylo o nic horší, byť onen souboj pragmaticky dělného venkova a intelektuálního zázemí velkých metropolí, vyzněl jinak než se asi čekalo. Bohužel stále zde platí, mluv a říkej co chtějí slyšet a s pravdou si hlavu nedělej. Smířit se tímto faktem je údělem demokracie. V tomto ohledu je stále  volební kampaň asi něco jako reklama na prací prášek. Bohužel.

Volby také ukázaly skutečnost, že je pouhým mýtem naděje na zmizení zákulisních praktik a tlaků zájmových skupin . Ty jen nen nabyly jiných podob. Vždyť voličům je vždy nutno dát jistá doporučení a návody, který z volebních lístků je ten pravý. A kdyby tak velcí političtí hráči naší scény nehráli, nebyli by o co se přít. Otěže se přece z rukou dobrovolně nepouští.

V tomto ohledu není asi důležité co bude dělat Miloš Zeman, ale spíš co bude dělat Václav Klaus. Neboť je to právě ODS, která má nejvyšší čas zametat před vlastním prahem. Petr Nečas mál nejvyšší čast začít uvažovat o tom, komu v nadcházejícícm období on a zatím ještě jeho ODS vysloví přímou podporu. Všechny poslední volby zatím prokázaly, že právě jím vyslovená doporučení a důvěra ve prospěch toho či onoho kandidáta se rovnají smrtícímu polibku chřetýše. Je-li výsledkem těchto snah debakl, který ODS sklidila, jen těžko v následujícícm období pomůže útěcha, že Miloš Zeman sám vládu rozpustit nemůže a na poslance ODS nemá v postatě žádný vliv. Jenže co nezmůže třeba Zeman, může zmoci Václav Klaus, který zcela jistě po odchodu z Hradčan nebude chtít zůstat ve stínu a osud vlastního dítěte mu nebude lhostejný. Pánové Nečas, Kuba, Blažek, Stanjura či paní Němcová nejsou zdaleka takovými osobnostmi, které by se s krizí do které ODS zabředla dokázali vyrovnat. A jak se zdá hlasy volající po návratu svého guru zpět do vlastních řad mohou zaznít silou polnice. S Václavem Klausem může být návrat k tolik touženému původnímu pravicovému programu přijatelnější, než stávající spoléhání na podporu LIDEM, či jiných pohrobků doskákavších veverek. Důvodu k hlasování o nedůvěře si vládní koalice vytváří dost a rána do vazu již z vlastních řad přišla nejednou. Václav Klaus i Mirek Topolánek o tom ví své. ODS by měla velmi rychle začít hledat do svého čela skutečné osobnosti, dělající reálnou pravicovou politiku srozumitelnou středopravému voliči.  Miloš Zeman je sice opravdu pro vládu jen oním komárem, který jen tak bzučí. Jenže je-li ten komár vázán pupeční šňůrou opoziční smlouvy právě s Václavem Klausem může takové kousnutí zatraceně bolet.

Rovněž opoziční ČSSD napjatě očekává. Po dlouhých hádkách znovu vyslovená důvěra Miloši Zemanovi na první pohled vypadá, že vzájemná válečná sekyra je zakopána. Na tom by nebylo nebylo nic špatného, kdyby ČSSD měla jasno jak postupovat dál. Co nabídnout frustrovaným voličům v případě, že si kapři ten rybník vypustí. ČSSD opět opět promarnila svoji šanci. Jednou když dobře nastartovanou ekonomiku dokázala sama rozdat v niveč, podruhé nyní kdy jen v pohodlných zákopech čeká na další kroky vlády, bez sebemenšího vlastního programu. A cesta bez programu je cesta do pekel.

Rovněž TOP 09 by v té situaci asi více získala než ztratila. V čele jim zůstala jediná výrazná osobnost a tvář, kterou tato strana má. A navíc uražená ješitnost zklamyných voličů Karla Schwarzenberga by zcela jistě přinesla nějaký ten bodík navíc.

Miloš Zeman tak má na to opravdu být prezidentem aktivistickým. Ne sice navenek, ale v zákulisí. Jen budoucnost ukáže nakolik jsou již nebo budou rozdány kuloární karty. Oba klíčoví hráči  Zeman i Klaus, jsou přesně těmi buldozery, které si z vlastní cestou moc starostí nedělají. Již nejednou spolu dokázali, že účel světí prostředky. Spřízněni volbou, s úsměvem a v pohodě.