Byl čtvrtek 13. června. Ten den začal pro většinu lidí jako kterýkoliv den jiný. Vstávali, snídali a postupně odcházeli či odjížděli, plni svých starostí za prací. Jinde zase uklízeli spoušť, kterou jim už poněkolikáte za sebou způsobila nezdolná voda a snažili se uvést své domovy opět k obrazu svému. Zkrátka zdánlivě další popovodňový den jako jiný.
Byl však jeden muž, který již tušil, že ten dnešní den bude přece asi jen jiný než obvykle. Věděl? Tušil? Nevíme. Víme jen, že jej krátce předtím navštívili vysocí zástupci práva s pravedlnosti této země, kteří jej o tom zpravit měli.
Ten muž byl premiér. Pevný jako skála, s jasným pohledem, sebejistý, mocný, ovládající svoji stranu i tuto zemi rukou pevnou s jasnou vizí. Nebo se alespoň zdálo, že by takovým měl býti. Svůj bojový úkol přivést do této země zákon, právo, pořádek a blahobyt přijal jako své jediné poslání a pro jeho splnění učinil mnohé. Mnohé co jiní nedokázali pochopit, co asi i trochu bolelo a ještě bolet bude, ale výsledky tu byly.
Jenže pak se v datu objevila ta třináctka. Co přinesla ta noc ze středy na čtvrtek premiéru Nečasovi po dalším veleúspěšném zasedání jeho milované vlády se ve skutečnosti už asi nedovíme. Neboť tento muž, tato skála, bojovník za právo a zákon, vymetač špíny - prostě zmizel.
A užaslí lidé jen zírali a poslouchali zpravodajství v přímém přenosu o akci policie, která se svojí velikostí a výškou pater kam dosáhla, nedá strovnat s ničím podobným nejen u nás, ale i v celé Evropě. Pravda i Itálii skříply soudy bývalé premiéry, ve Francii zase bývalého prezidenta, ale tohle je přece něco jiného, tamti již bebyli v aktivní politice. Teprve pozdě odpoledne, už ne tak jistý, byť se jistě tvářil, přesvědčil s výkonem hereckého šmíráka, že je vše O.K. a pevně v jeho rukou. Lidé spěte, nic se neděje. Je to jen policejní bublina, která záhy splaskne. To bylo ještě v době kdy se vědělo (slovy Járy Cimrmana) všechno, totiž se nevědělo nic. Tak mu to prošlo.
Teprve den páteční vnesl do všeho více jasu (nebo snad kalu?). Z poněkud bombastické akce zbyla zdánlivě fraška zralá k úsměvu a jako z červené knihovny. Jedna všechoschopná ředitelka, toužící nejen po moci, ale i po mužném premiérovi a jeden truhlík, který podlehl jejímu šarmu a moci. A tak kol paničky skákal jsko psíček, zatímco panička organizovala krtečky a úkolovala hrdinné generály zpravodajce, proti nimž a jejich činům je agent 007 béčkovou figurkou. Je to núsměvné leč nezákonné.
Pravda kdo očekával nějaké tučné konta zůstal asi zklamán. I mnohým politickým souputníkům odlehlo. Trafika funguje dál. Ale ani zde dosud nepadlo poslední slovo. Onu dámu poslouchali a nechali se od ní vodit i jiní kmotři, hýbající touto zemí a z Chorvatska a Monaka sledující své tučnící se konta. Poskoky a otrapy typu páně Tluchoře, Fuksi a spol. nebudu ani zmiňovat.
Z pevné postavy strážce a budovatele země, zbyl jen stín. Stín, který nebylo vidět, ani citít. Jen si pořád nepřiznával, že tím stínem je, a že brzy nebude ani ten. Pravda, našly se ještě slunečníky snažící se onen stín ochránit, stát pevně v jednom šiku, leč sobotní dopoledne smetlo i tuto snahu.
Je smutné jak málo stačí na konec politické kariéry. Kariéry člověka, který sice chtěl, ale zcela zjevně přecenil své síly. Který nepochopil, že i uvnitř své vlastní strany hraje jen roli hodného, poctivého kašpárka. Že nitky za kterého ho nechají tahat ovládají pořád jedni a ti samí, byť na jiných postech a momentálně neviditelní. Zapoměl, že jim on sám většinou ty nové posty nabízel (jistě to nebyla korupce = jen dohoda) a zcela neodhadl lidi, kterými se obklopil. Nepochopil, že to všechno se může stát, je to možná i lidsky pochopitelné, ale nedílná velitelská pravomoc a odpovědnost padá na jeho hlavu.
A tak jako se měl stát nadějí, tak také on v této situaci nedokázal z toho svého stínu vystoupit a stát se tím velkým mužem, schopný přiznat porážku, poučit se, vylízat rány a jít znovu do toho. Zůstal jen pokorným psíčkem, poslouchajícím, hopsajícím jak jiní pískají a chzějí. Škoda.
